Cizí město

Budín nebyl Barányovi neznám, neboť teprve státní převrat jej oddálil od horní země. Tomáš znal město ještě ze starých časů před válkou. Díval se na známé budovy, jež si podržely vzezření stárnoucího šviháka, který pošilhává po ženských a současně nepustí se zřetele, že za chviličku je čas na večeři. Byl rozechvěn, vida místo své mladosti tak nezměněno.

Po boulevardech přejížděla spřežení dokonalých nohou a rytmus cvalu se rozléhal naplňuje ulici pohodou, již skýtá bohatství a přebytek síly. Skvoucí vozkové drželi otěže v napřažených rukou ohýbajíce šíje zvířat, aby kráčela, jako kráčí pýcha uherských pánů a uherských koňařů. Dvojnásobná stromořadí se klenula nad cestami vozů dotýkajíce se korunami. Byl jeden z krásných večerů a na promenádách přibýval kočár za kočárem.

Vůz milenců, tak málo podobný kočárům budínských velmožů, s vozkou ve vyrudlém pláštíku, s dědkem, jemuž odstával dolní ret, tento vůz přetížený zavazadly štrachal se v řadě jako venkovan vlekoucí na zádech otep.

Barányova rozmaru zvolna ubývalo, a když dostihli nároží, rozkřikl se na vozku, aby se stáhl směrem k vnitřnímu městu.

„Rozumím vám, pane,“ děl stařeček obraceje tvář k milencům a jeho úsměv obnažil bezkrevnou dáseň nešťastníků, na něž hledí smrt. Jana neuměla maďarsky, ale Tomáš se v tomto jazyce dobře vyznal. Tato znalost mu dodávala v očích milenčiných váhy. Jana přisoudila Barányovi dokonalou znalost cizího města a zdálo se jí, že zároveň s milencem vrací Uhrám zástavu. Mateřština Budína v ústech miláčkových ji opojovala a zdálo se jí, že mezi oběma národy je odčiněno vzájemné nepřátelství.

Od lékárny Bellevue zabočil vozka do ulice, jejíž architektura opakovala motiv lásky a hojnosti v jídle. Snad byla nesličná, ale třpytila se světly skýtajíc dostatek pohodlí. Chodci přecházející mimo vůz nespěchali a v usmívajících se rtech mužů žehly oharky cigaret.

„V kterém hotelu se ubytujeme?“ otázala se Jana.

„V hotelu Europa,“ odpověděl Barány, jemuž teprve v této chviličce vytanulo z paměti ono jméno. Vozka obrátil koně, neboť bylo třeba změniti směr a vrátit se až ke kostelu svátého Eustacha.

Řečený hotel Europa se nijak neliší od ostatních staveb budínských. Neproslul ani nádherou síní, ani věhlasem kuchyně. Je tak tak dobrý pro člověka, jenž je unaven a touží spát. Avšak Jana vcházejíc zatajila dech, ohromena schodištěm, jež stoupá vzhůru v napodobování divadel. Tomáš získal na tuto uherskou cestu dosti peněz, ale nebyl přece tak bohat, aby nepočítal svá vydání. Najal tedy dvě neveliké světnice, jež spojovala předsíňka. Odtud se vcházelo i do koupelny. Donucen k tomuto ústupku, Barány se nepřestal ohlížeti po řadě pokojů, jež sousedily s jejich komorami. Jana byla spokojena, avšak Tomáše skličovalo, že ubytoval tak špatně svou milenku. Nicméně zůstali v hotelu Europa, a zatím co Jana neskrblila chválami, myslil Tomáš na čas, kdy se octnou v chudobě.

Jana nalezla klíček, otevřela svůj vak z nepromokavého plátna, napěchovaný šaty jen zánovními, a rozvěšovala kabát po kabátu. Tato přehlídka se věru neblížila důvodům, pro něž bývají nevěsty šťastny.

„Vidíš,“ pravila roztřepávajíc jednu z částí své výbavy, „vidíš, jak je můj kostým zmačkán? Nemohu se v něm ani ukázat na ulici. Volá po stvořiteli!“ dodala smějíc se a náhle rozhodnuta zazvonila.

Když přišla jakási dívka, požádala ji, aby to vše odnesla ke krejčímu. Dále již potom nemyslila na své šaty.

Téhož dne povečeřeli milenci v hotelu Sedmihradském. Číšník, poznávaje v nich dvojici zamilovaných lidí, přivedl je k malému stolku před oknem obráceným k řece. Jana shlížela k městu, jež pokračovalo na druhém břehu, naslouchajíc hlasu milence a hudbě. Nerozuměla, co říká, neboť řeč se proplétala zvuky nástrojů a vše splývalo v hlomozný proud. Její srdce přetékalo láskou a tu zastiňujíc si hlavu kyticí, která stála uprostřed stolku, znenadání vtiskla políbení na Tomášovu ruku.

Zatím hotelový sluha, čistič bot a děvče, které Jana pověřila péčí o svoje kožíšky, vlekli postel Barányovu a postavili ji co nejtěsněji k jejímu loži.

Věc se neobešla bez poznámek. Ach, co si myslí lidé o milencích nebo o manželích!

Jana a Tomáš se vrátili před půlnocí. Na nočním stolku hořelo světlo, jako by je někdo očekával. Jana si vzpomněla na matku a vzápětí nevěděla, co říká. Čtla v jakémsi brevíři výčitek, jejž jí přidržovala před očima neviditelná ruka. Odstrčila ji křičíc, že je již pozdě.

„Pozdě! Pozdě!“ opakovala a strhnuvši se sebe šaty vrhla se do náruče milencovy. Přijímala jeho pocely, zavírajíc zděšeně oči, neboť matčina tvář doposud nezmizela. Obracela se k Janě s otázkou, jež přechází všechny události mlčením a nezastaví se než u prsténku, řkouc: Od koho jsi přijala ten krásný tyrkys?

Janě stoupal do hrdla pláč a současně strašný příval vášně ji zbavoval slzí. Rozkoš ji tiskla chlipnými stehny a povědomé hoře zvětšovalo závrať lásky čeříc její hlubinu, jako víry čeří hlubinu mořskou. Omdlévala a Tomáš přitiskl zuřivěji své zuby na její tvář, jako by chtěl proniknouti k vědomí, jež se skrylo v tomto těle.

Noci ubývá příliš rychle. Již bije pátá a šestá, již zasvítává. Město se probouzí, nastává den a lidé, již si zvolili přepodivná zaměstnání, se rozcházejí po své práci.

Ach, býti ředitelem stájí, maklérem, tenistou, hráčem v karty, kapitánem na říční lodi, vinařem, přechovávačem zvěře, tanečníkem, tím, kdo vyváží pengo a vyměňuje za frank, bankéřem, sběratelem zbraní – ach, býti jim aspoň nablízku, slyšeti nové věci a býti účasten naděje, již může přivodit jen život doslova nádherný a krev doslova nádherná!

Budínští vozkové již uchopili své otěže, v kancelářích se psalo, paní se obracely ke kuchařkám s otázkou, co připravují k obědu, a mimo Janu snad nikdo již nespal.