Na konci ulice se objevilo bílé auto. Všechny jsme instinktivně ustoupily co nejdál od obrubníku. Když nás auto míjelo, zpomalilo a pokračovalo téměř krokem, asi aby nás nepostříkalo špinavou břečkou. Vychovatelka, která šla vepředu, otočila hlavu, usmála se a zamávala řidiči na znamení díků. Zdálo se, že muž za volantem vstřícné gesto nezaznamenal, zato žena na sedadle spolujezdce se za námi dívala a otáčela hlavu ještě v zatáčce.
Mokrý sníh se změnil v déšť a vychovatelky zrychlily krok. Zabočily jsme do vedlejší ulice. Podél chodníku stála řada zaparkovaných aut. Na tom nebylo nic neobvyklého, vjezd na náměstí měla povolena jen vojenská vozidla a auta dopravní obsluhy, ale jeden vůz parkoval zvláštně daleko od obrubníku s přední částí neopatrně vystrčenou do vozovky. Zadní dveře auta byly otevřené a žena ve vínově červené bundě kapesníkem otírala boční okénko. Řidič seděl na svém místě a upřeně zíral dopředu. Bylo to totéž bílé auto, které okolo nás projelo sotva před pár okamžiky.
Vychovatelky v čele našeho průvodu nasadily ostřejší krok a skupina spořádaných dvojic se začala trhat a roztahovat. Mladší holky si povídaly a uspěchanému tempu dospělých se nepřizpůsobily. Jen když se utvořila dlouhá mezera, kousek popoběhly a klábosily dál. Zuzana a já jsme ve skupině patřily k těm starším, i proto jsme šly na konci. Obvykle průvod uzavíral někdo z dospělých, ale v tu chvíli šla vychovatelka uprostřed a pobízela loudalky ke spěchu.
Žena u bílého auta se otočila a zadívala se na nás. Vychovatelky už ji minuly a každým krokem se vzdalovaly. Výraz v ženině obličeji mě zarazil. Vypadala jako šelma odhodlávající se ke skoku. Napadlo mě, že zavolám na vychovatelky, aby na nás počkaly, ale šly daleko vepředu a my už jsme byly skoro u auta. V tu chvíli se k nám žena vrhla, mě odstrčila stranou, ale Zuzanu popadla za ruku a táhla ji k autu.
„Nééé!“ křičela Zuzana. „Pomoc, pomoc!“
Žena se ji pokoušela vtlačit do otevřených zadních dveří, ale Zuzana se chytila sloupku a zoufale se držela.
Místo abych se jí vydala na pomoc, ucouvla jsem k plotu a dívala se, jak se brání. Ozvalo se zaječení, pak další, průvod stál a vychovatelky běžely naším směrem. Už jsem si myslela, že se Zuzaně podaří udržet, udělala jsem dva kroky směrem k ní, abych jí pomohla, než přispěchají vychovatelky, ale v tu chvíli žena něco řekla, Zuzana se pustila, žena ji vmáčkla dovnitř, skočila za ní a auto se rozjelo pryč.
„Značku, zapamatujte si značku!“ volala vychovatelka, ale espézetka byla zacákaná špinavým sněhem a nečitelná.
„Proč jsi ji nedržela, proč jsi ji pustila?!“ křičela na mě hystericky vychovatelka, jako kdyby to byla moje vina, že Zuzanu odvezli. Mlčela jsem. Vždyť já jsem se se Zuzanou za ruku vůbec nedržela. Za ruce se vodí jenom školkáči. Bála jsem se to ale říct, protože jsem si nebyla jistá, jestli jsem neporušila pravidla.
„Telefon, honem, kde je nejbližší telefon, zavolejte na bezpečnost! Unesli dítě!“ ječela vychovatelka. Pak jako kdyby ji napadlo, že se auto může vrátit a odvézt někoho dalšího, vykřikla: „Ke mně děti, pojďte ke mně.“