Mačkaly jsme se v chumlu kolem zmatkující ženy ve služebním plášti. Pár prvňaček se rozbrečelo, starší děvčata jen bezradně postávala. Druhá vychovatelka zvedla hlavu a volala do oken na zvědavce, které přilákal povyk na ulici. „Máte telefon? Zavolejte bezpečnost, unesli nám dítě!“ Najednou byla všechna okna prázdná a záclony zatažené. Vychovatelka se rozběhla k silnici a máváním zastavila projíždějící auto. Řidič podrážděně stáhl okénko a vychovatelka se k němu naklonila. Chvíli se dohadovali, ale pak se vychovatelka narovnala a rozkřikla se: „Jestli mě hned neodvezete k nejbližší vojenské hlídce, tak vás nahlásím.“ Otevřela zadní dveře, nastoupila a auto se rozjelo.
Stály jsme namačkané kolem vychovatelky jako stádo ovcí. „Pamatujte, nedalo se nic dělat, rozumíte? Nemohly jsme vůbec nic dělat,“ opakovala s pláčem. „To jim řeknete. Nedalo se nic dělat!“
Jak je možné, že se bojí spíš o sebe než o Zuzanu, napadlo mě. Vždyť Zuzana je ta, komu právě teď hrozí nebezpečí.
Přiřítilo se vojenské auto, zabočilo ke krajnici, vjelo do hluboké louže a všechny nás postříkalo. Už jsme nebyly jen mokré, ale i špinavé, avšak zdálo se, že je to všem dospělým úplně jedno. Najednou se věci, které byly jindy tak důležité, staly naprosto nepodstatnými.
Z auta vystoupili vojáci a za nimi vychovatelka. Než k nám došli, dorazilo tmavé osobní auto, po krátkém rozhovoru naložilo obě vychovatelky a odjelo. Vojáci nás obklopili, jako kdyby nám hrozilo nebezpečí, a vedli nás směrem k domu U Pěti dubů. Všichni šli ve dvojicích, jen já jsem zůstala sama. Za mnou dupaly nohy ve vojenských botách a já jsem si připadala, jako kdybych za to všechno, co se právě seběhlo, opravdu mohla.
Úryvok z desiatej kapitoly pripravovaného románu Aleny Mornštajnovej Listopád